RORAIMA Trek     Třetí den

Noc jsme strávili na místě zvaném El Hotel. Docela dobré bivakové místo pod převislou skalou s výhledem na náhorní plošinu Roraimy a sousedního Kukenanu. Bylo sice chladno, ale čekali jsme větší zimu (flíska nebo bunda stačila). Feliciano s radostí přijal grog z českého rumu, který jsme pokřtili na "aqua roraima". Ráno bylo snad ještě fantastičtější. Paprsky nejdříve osvětlily sousední Kukenan...

... a pak pozvolně zaplňovaly tisíce jezírek na povrchu stolovky. Voda je opravdu všude. Další věc, která překvapila je ticho. Tak nezvyklé, až "uši bolí". Žádný zpěv ptáků nebo cvrlikání cikád...

Chtěli jsme, aby nás Feliciano zavedl na tzv. triple point. Nejdříve o tom nechtěl ani slyšet (máme jenom 4-denní trek), ale nakonec se nechal přemluvit pod podmínkou, že "mákneme". Ze snídaně nic nebylo a během 10 minut jsme vyráželi po 7 hod "poklusem". Stezka se klikatila mezi tůňkami po kamenných minihřebíncích, nebo přímo přes vodu. Modrá obloha se fantasticky odrážela ve vodě.

V tom spěchu jsme se ani nestihli napít, nebo vzít vodu. Zblblí Felicianem, že dále už žádná voda nebude, jsme zapili antimalarika vodou z hrozného "žabince". Samozřejmě že dále byly pěkné potůčky a starou vodu jsme pak vylili. Někdy se vyplatí věřit více zdravému rozumu, než radám. Cíl byl na druhé straně náhorní plošiny, cca 10km přes jedno velké skalní bludiště.

Přecházeli různé mini údolíčka, kde byla vegetace docela hustá a menší stromy. V jednom místě se šplhá mezi obrovskými balvany, jinde je zase velká skalnatá "plotna". Skály na některých místech byly erozí vytvarovány do bizarních tvarů a okolí připomínalo tzv. "měsíční krajinu".

Těsně před cílem bylo místo "údolí krystalů". Doopravdy je to malý potok a úsek je cca 30m dlouhý. Velké hrozny křemenných krystalů jsou ale všude. Chodník vede uprostřed a až je nám líto po nich šlapat. Je ale zakázáno brát krystaly s sebou (pokuta 100USD) a strážci parku dole někdy kontrolují turisty.

Přesně v poledne přicházíme na cíl našeho treku - TRIPLE POINT - "konec světa", kde se setkávájí hranice Venezuely, Brazílie a Guayany. Počasí přeje a jako na objednávku se vyjasňuje. Místo označuje triangulační jehlan. Každá stěna směřuje do jiného státu. Fotíme se u "venezuely" a "brazílie". Nápis na guayanské straně chybí. Venezuela si totiž stále klade nároky na toho území, které bylo kdysi její.

Ostřejším tempem se vracíme zpět. Cesta vede jinudy, kolem El Laco(?). Takový "kráter" ve skále s krásně barevným jezerem na dně. Znova se zatáhlo a poprchává (jako většinu času na Roraimě). Cesta se už nezdá tak zajímavá a okolí už působí docela monotónně. Ve 14hod jsme zpět u stanu (El Hotel). Ještě fotím fantastické přírodní zahrádky-"ikebany", které by ani ten nejlepší aranžér neudělal.

Nebezpečně hřmí a před námi je ještě kus cesty. Rychle se balíme a vyrážíme dolů. Během sestupu ještě fotím masožravky, které jsme kupodivu nahoře nenašli.

V polovině stěny nás chytá tropický liják. Totálně promočení jsme po třech hodinách od El Hotelu dorazili do Base Campu. Hned vyrážíme dále, chceme ještě dnes dojít k řece. Strhává se opravdové peklo. Proudy vody z nebe, blesky zleva, zprava.... a my pořád jdeme po hřebínku jako nejvyšší body v širokém okolí! Setmělo se, a za světla blesků klopýtáme potokem, který byl kdysi chodník dolů. Horror na hřebenech trval dvě hodiny. Za tu dobu jsem viděl tolik blesků jako za celý svůj život dohromady. Jenom jsem čekal, do koho to vpálí první ..... Mrtví únavou stavíme v dešti stan v Camp Kukenán. Poslední zbytek rumu zaslouženě zmizel z láhve ....